blog

                                  Jak to začalo ....

                                                                                                         Aneb, můj rod.

Zde bych se s Vámi ráda podělila o můj příběh. Jak to vše začalo, mé objevy a mé stále probíhající bádání.

Můj rod z matčiny strany v ženské linii pochází z Moravy. Na první pohled jde o obyčejný rod, člověk by si řekl, že jsou jich takových tisíce. Ovšem ve většině rodin, se tradují různé příběhy o vašich předcích a při jejich ověřování či odhalování, si můžete přijít jako detektiv. V těchto chvílích zjistíte, že žádný rod není obyčejný jak by se mohlo zdát, ale každý člen si ožil důležitý střípek, který nás dnes utváří.

Václav Buček 19.9.1900-9.5.1945

I v našem rodu, je jeden takový příběh, který jsem se rozhodla ověřit a potvrdit. Odehrál se na konci druhé světové války, když Němci opouštěli Čechy a prchali přes Moravu. V našem příběhu přes vesničku Věžná, v které v té době žil můj praděda  Václav Bůček se svou ženou Františkou mou babičkou Květou a jejím bratrem. Osudného dne 9.5.1945, byl praděda zastřelen zbloudilou kulkou, při vyhánění Němců. Tak se to u nás doma říkalo.

Když jsem se po nějaké době vrátila ke svému rodokmenu, rozhodla jsem se o této události zjistit více informací. Naplánovala jsem si výlet do Věžné a domluvila si schůzku v archivu ve Žďáru nad Sázavou. V daný den jsem dorazila do  Věžné vyzbrojena informacemi které jsem již měla, adresu kde žili. Můj plán byl projít si obec, zdokumentovat si dům, kouknout se na hřbitov a zkusit najít pamětníka, nebo kronikáře. Na hřbitově již nebyl náhrobek pradědy, pouze společný hrob Bučkových, mé kroky dále směřovali po vesnici v naději najít dům kde žili. Při procházce jsem se ptala místních, kteří mě odkázali na pamětníka i kronikářku. Od nich jsem zjistila, že ve Věžné žilo více rodin Bučků, v jedné chvíli jsem se zaradovala, že si pán pamatuje mého pra pradědu, bohužel se jednalo o nejspíše vzdáleného příbuzného, který se měl dožít přes 100 let. Ves je to příjemná, cítila jsem se v ní dobře, prošla jsem si i přilehlé okolí, vždy si v takových chvílích, představuji, že chodím místy, kterými chodili i mý předci... 

Moje poslední zastávka byla vlastně náhoda, v domnění, že jsem našla správný dům jsem si začala dělat fotografie, přišel za mnou pán z toho domu a vyved mě z omylu, byl Však zvědavý co tam dělám. řekla jsem mu svůj příběh a k mému překvapení věděl o koho jde.

Jako malý kluk byl pán zvědavý a když chodil s otcem na hřbitov, zeptal se ho na náhrobek který ho zaujal, patřil mému pradědovi. Stálo na něm padl na konci války. Otec se rozpovídal, on u toho totiž toho 9. května byl. 

Stalo se to následovně: 

V době, kdy končila válka, již neměli moc jídla a hledalo se kde se dá, tou dobou bylo podél silnice spoustu opuštěných převážně německých aut. Věžná je totiž u tehdejšího hlavního tahu z Vysočiny na Moravu. Chlapy v tu dobu chodili a tyto auta rabovali, aby rodině něco přilepšili. To se odehrávalo i osudného dne. Byli 3, kousek za Věžnou u hájenky, kde bylo opuštěné auto, snažili se v něm něco najít, když zaslechli, že se k nim po silnici blíží auto, zbylí dva chlapy chtěli utéct a praděda chtěl zůstat a schovat se, že to nejspíš už budou Rusové, bohužel se v poslední chvíli rozhodl, že tedy taky poběží. Byli to Němci, z projíždějícího auta spolujezdec vytáhl zbraň a střelil. Tato kulka ho zasáhla do krku, zbylí dva utíkali do vesnice říct co se stalo a s ostatními došli pro tělo.

Praděda je zapsaný na památníku padlých 2.světové války.

Když jsem do vesnice jela, ani by mě ve snu nenapadlo, že někoho takového potkám a budu moci tento příběh takto detailně sepsat. Rozhovor s pánem jsem si nahrála.

Druhý den, jsem navštívila archiv, kde už pro mě měli nachystané podklady. O vyhánění Němců z Moravy byla sepsaná knížka, kde můj praděda má svůj odstavec. Dále mi předložili úmrtní správu a nahlédla  jsem do kroniky, kde byl zápis jak k samotné události, tak další k datu.

 9.2.1835 - požár čp.59, majitel Václav Buček a Jan Slavíček, dělníci, toho času nezaměstnaní. Vyhořeli, a jak to v dobrých vesnicích bývá, sousedé se postarali, aby měli co na sebe a co do žaludku.

V archivu jsem si ještě doplnila informace k babičce a jejím bratru, prostřednictvím vysvědčení. 

Tolik k příběhu mého pradědy...